`
| Popis |
Ź8nr: Pop, Indie Rock, Lo-Fi
Země: USA
Král outsiderů Ariel Pink působí trochu jako dvousečná zbraň – prakticky každá jeho deska za posledních několik let výrazně bodovala ve výročních žebříčcích nejlepších nahrávek toho kterého roku, kvůli svým nevybíravým výrokům má ale Pink zároveň pověst nejnenáviděnějšího muže indie rocku. Jak jde tohle všechno dohromady s jeho aktuálním dvojalbem pom pom?
Ve fantastickém hitu Symphony of the Nymph z desky Mature Themes zpíval Ariel Pink euforický a přitom absurdně jednoduchý verš: jmenuju se Ariel Pink a hraju rock’n’roll . V ten moment se zdálo, že Ariel definitivně hodil za hlavu svoji minulost obskurního outsidera indie rocku a směřuje k popovým výšinám – tohle momentum ještě podpořily zprávy o jeho údajné spolupráci s Madonnou, které prosákly na veřejnost před měsícem. Nakonec se ukázaly jako liché a zbortily se stejně rychle jako všechny ostatní představy o tom, kde na popkulturní mapě se Ariel zrovna nachází.
Pink má sice svůj kompas od začátku kariéry schválně nastavený špatně, tentokrát se ale zdá, že ani on sám neví, proč není tam, kde by měl být. Jeho aktuální dvojalbum Pom Pom je zprávou o ztroskotání, zároveň ale mluví jazykem žánru, který ztroskotání adoruje.
Po sérii misogynních prohlášení a celé řadě nepochopitelných rozhovorů byl Ariel Pink v roce 2014 oficiálně pasovaný na nejvíc nenáviděného muže v indie rocku, a dvojalbum Pom Pom jako by tenhle status quo potvrzovalo. V zappovské písni Negativ Ed Ariel Pink parafrázuje už zmíněnou skladbu Symphony of the Nymph a oznamuje posluchačům, že od teď si bude říkat Ariel Dickhead. V Sexual Athletics se zase stylizuje do slizkého milovníka, kterému není možné uniknout. Píseň Nude Beach A Go-Go, kterou na svém aktuálním debutovém albu překvapivě převzala Azealia Banks, zase pomocí frenetických rytmů vymalovává paranoidní obraz pláže plné nahých dětí. Hned poté následuje Goth Bomb, ve které milovník hororů Ariel Pink oslavuje legendárního Pinheada z filmové série Hellraiser.
Ani tím to ale nekončí: Pink na hodinové ploše varuje před dystopickou budoucností, ve které se budou lidé pěstovat na farmách. V otvíráku alba Plastic Raincoats In The Pig Parade napodobuje slavnou skladbu The Kinks Are Village Green Preservation Society z roku 1968. V surrealistické přehlídce Dinosaur Carebears střídá orientální motivy s funkovou basou. Sampluje telefonní rozhovory, jednotlivé skladby k sobě lepí pomocí schizofrenních výkřiků, utahuje si z The Rolling Stones. Dokáže ale z partesu vystřihnout i dokonalý indiepopový hit Put Your Number In My Phone, který doprovází videoklip parafrázující film Půlnoční kovboj.
Pink se zkrátka po minulém, poměrně krotkém albu rozletěl po celé popkulturní obloze a míchá naprosto všechno se vším. Zní to ale skvěle. Přestože Ariel tvrdí, že ani jedna ze skladeb nemá nic společného s jeho osobním životem, nejde mu tak jednoduše věřit: takhle totiž zní zhudebněný vhled do duše člověka, který už nevnímá jasnou dělicí čáru mezi parodií a závažným prohlášením.
Jaký by ale mělo smysl utahovat si z popového světa tak, aby vtip pochopil každý? Pramalý. Pink místo toho volí strategii úžasného zábavného pastiše, který ale na rozdíl od podobných desek obstojí i bez kontextu: pokud člověk nechce dešifrovat každý odkaz, může se s klidem pustit do vln skvělých melodií a hudebních nápadů. To, co Pink dělá, je totiž pořád ještě pop a ten má fungovat ve dvou rovinách: jako instantní hudební slast i jako studie toho, v co se současná scéna postupně proměňuje.
Pink už není vůdčí hlas a nedá se čekat, že by se po vydání Pom Pom vynořily celé řady epigonů, tak jak se to stalo po jeho vlivné desce The Doldrums z roku 2004, která nastartovala obrodu lo-fi. Pink na to totiž o deset let později jde úplně jinak – potenciální posluchače všemožně odrazuje. Kdo se ale nenechá odstrčit, tomu se odvděčí deskou, která ve své svébytnosti a originalitě nemá obdoby. |
