`
| Popis |
Formát: Audio CD
Žánr: Jazz
Země: USA
Pro tohle album připravil jazzový kontrabasista Ben Williams celkem jedenáct skladeb, včetně coververze "Smells Like Teen Spirit" od Nirvany v syrové úpravě pouze pro basu. Celé album ale pochopitelně sám nenahrával. Do studia si pozval svoji doprovodnou kapelu Sound Effect, jejímiž členy jsou saxofonista Marcus Strickland, kytarista Matthew Stevens, pianista Christian Sands , Masayuki 'Big Yuki' Hirano na syntetizátory a Fender Rhodes, bubeník John Davis a perkusista Etienne Charles. Pozvání navíc přijalo i několik hostů, přesněji zpěvačka Goapele, básník W. Ellington Felton, trumpetista Christian Scott a vibrafonista Stefon Harris. Ukázky z alba prezentuje Williams na svém webu.
Ben Williams:
Spolupracoval s největšími jazzovými kapacitami jako Herbie Hancock nebo Wynton Marsalis. Převzal sošku Grammy za nejlepší jazzové instrumentální album. Zvítězil v prestižní Mezinárodní jazzové soutěži Theoloniouse Monka a jeho jméno na plakátech nejvlivnějších světových festivalů lze vidět už zdálky. Toto všechno stihl jen do svých třiceti jeden z nejperspektivnějších kontrabasistů současnosti Ben Williams.
Teprve v roce 2011 vyslal skrze Concord Records svou první sólovou vlaštovku State of Art. Ovšem natolik sebevědomou, že se hudební portály a žebříčky otřásly. Billboard i iTunes slavily nového krále a jeden z nejuznávanějších jazzových časopisů DownBeat albu přiřkl 4,5 hvězdičky z pěti. „Debutové album Bena Williamse je svým způsobem generační výpovědí umělce, který vedle samozřejmých jazzových vzorů (studoval na Juilliardu) absorboval zjevně to, co od mládí slýchával na MTV,“ připojil se k ovacím Český rozhlas Jazz a k recenzi připojil štítek „Album týdne“.
Washingtonský rodák rozdmýchává vášnivé diskuze mezi hudebními publicisty a kritiky obdivuhodnou lehkostí, s jakou z do jazzu vpouští výtažky z hip-hopu, R&B, funky i klasiky. Svůj tavicí kotlík vlivů naplňoval od raného dětství – vyrůstal v rodině hudebníků, vizuálních umělců a rapperů, miloval Prince a Michaela Jacksona a toužil se stát rockovou star. „Rozmanitost mojí hudební výchovy mizajistila pohodlí v nejrůznějších hudebních situacích. Nesnažím se znít jako někdo jiný, jenom chci být v hudbě upřímný a přinést jí mladistvého ducha,“ říká Williams.
Nejenom hudební svoboda, ale i četná ocenění hudebníkovi našeptávají, že to co dělá, dělá dobře. S vítězstvím Grammy v roce 2013 za nejlepší instrumentální jazzové album Unity Band Pata Methenyho ve spolupráci s Chrisem Potterem a Antoniem Sánchezem se bezpečně může pyšnit, že vyšplhal na hudební Olymp. Záchytnými body na této cestě mu byla další motivující vítězství: v roce 2009 dosáhl prvenství na renomované Mezinárodní jazzové soutěži Theoloniouse Monka, o dva roky později exceloval se 4,5hvězdičkovou recenzí v časopisu DownBeat, jenž ho před dvěma lety ověnčil ještě titulem Vycházející hvězda, a nakonec se stal laureátem Alumni Award od Michigan State University za svůj umělecký přínos. A to nepočítáme další řádku triumfů z období studentských let.
Díky hřejivému dřevnímu témbru jeho nástroje, z nějž melodickým frázováním ždíme toxický groove svou přirozeností a kuráží v posouvání hranic si kolem sebe Benjamin James Williams vytvořil silné gravitační pole, do nějž se nechaly lapit hudební persony jako Wynton Marsalis, Mulgrew Miller, Herbie Hancock, Bobby Watson, Terence Blanchard nebo Cyrus Chestnut. Tento světoběžník, jehož itinerář v minulosti nepřekvapivě zahrnoval i místa jako Carnegie Hall či Monterrey Jazz Festival, předskakoval rovněž majiteli devíti cen Grammy, písničkáři Johnu Legendovi. |
