`
| Popis |
Formát: Audio CD
Žánr: Jazz, Swing
Stopáž: 77:11
Fritz Weiss a jeho aranžmá pro Orchestr Emila Ludvíka !!!
Židovské muzeum v Praze ve spolupráci se sběratelem gramofonových desek Gabrielem Goesselem připravilo pro milovníky jazzových nahrávek skutečnou lahůdku. Vůbec poprvé vycházejí nahrávky populárních skladeb z let 1940-41 v aranžmá židovského muzikanta Fritze Weisse (narozen 28.9.1919 v Praze), který byl jednou z nejvýznamnějších jazzových osobností Prahy na konci 30. let 20. století.
Fritz Weiss se narodil 28. 9. 1919 v Praze a o jeho rodině nemáme bližší zprávy. Nevíme, kdy se začal učit na trubku, víme však, že už na sklonku 30. let hrál na tanečních hodinách pro studenty v kvintetu, mezi jehož dalšími členy byli žáci a odchovanci PEGS - Prague English Grammar School. To byl ústav elitního charakteru pro žáky ze slušně situovaných středostavovských rodin. A není divu, že mezi nimi byli takoví, kteří byli fascinováni tehdy novým a provokujícím hudebním směrem - jazzem, právě vstupujícím do období swingu. Na PEGSu vznikl i jazzový big band pod vedením pianisty Milana Hally. Ten stačil včas odejít a po válce se k nám nakrátko vrátil jako důstojník americké armády. Weiss tam hrál na první trubku. Jeho generační souputníci hovoří o jeho hře s nadšením, zkušený o osm let starší profesionál Karel Vlach je ve svých vzpomínkách poněkud střízlivější. Ale nadšení bylo právě to, co tehdy nastupující generaci spojovalo a poskytovalo jí dynamický náboj, kterým se zapsala do historie tohoto období.
V obsazení amatérských i profesionálních jazzových a tanečních souborů oné doby tvořili značnou část židovští hudebníci. Rok 1939 pro ně byl poslední výstrahou. Jistá část jich ještě stačila včas odejít. Ti, kteří zůstali, už museli být svědky událostí, které by v době předchozího rasového a národnostního smíru jejich dospívání byly nepředstavitelné. V Hallově orchestru Swing Rhythm spolu hráli Češi, Němci i Židé. Jejich první saxofonista, Němec Hugo Bayer, nyní odešel, protože nechtěl hrát v jedné kapele s Židy. Němec Hans Ebert, první saxofonista orchestru Young Fellows, v němž hrál Weissův budoucí kolega trumpetista Zdeněk Novák, orchestr opustil, protože mu jeho pronacistická rodina zakazovala hrát ve společném orchestru s Čechy. Nastalo velké přesouvání - a z toho vznikl i orchestr Emila Ludvíka, válečné sdružení těch nejpravověrnějších swingařů. Fritz Weiss do něho nastoupil už roku 1939 na první trubku. V této pozici však nesetrval příliš dlouho. Přišly rasové předpisy a Weissovo vystupování bylo spojeno s jistými obtížemi. Nakonec už nehrál na veřejnosti, ale mohl se k orchestru připojit při nahrávání na gramofonové desky, kde jména jednotlivých členů zůstávala v anonymitě. Jeho kolega z žesťové sekce, trombonista Walter Paul, Němec, ale zapřisáhlý nepřítel Hitlera a nacismu, byl povolán do wehrmachtu a padl na východní frontě. Tak rozdílné mohly být osudy mladých stoupenců swingu.
Ale Weiss nebyl pro orchestr Emila Ludvíka jen trumpetista. Podle svědectví Zdeňka Nováka se stal vlastně hudebním vedoucím souboru. Vedl zkoušky, dělené podle jednotlivých sekcí, učil hudebníky společnému frázování, hovořil s nimi o improvizaci a výstavbě sól. A především: aranžoval značnou část repertoáru a dodával tak orchestru jeho vlastní tvář. Přitom bydlel ve stísněných podmínkách ve společném bytě ve Smečkách s několika příbuznými - jeho rodinu vystěhovali nacisté z většího bytu na Smíchově.
Jeho bratr odešel do Terezína jako první. Novák vzpomíná, jak se Fricek těšil jeho dopisy, že se tam nemá tak zle. Nikdo nedovedl tehdy odhadnout, co je možno z tohoto města za hranicemi zdejšího světa napsat. Koncem roku 1941 odešel Weiss do Terezína také. Ale swingová hudba byla náplní jeho života i tam. Prostřednictvím českého četníka z Libochovic dostával zvenčí hudební předlohy a notový papír a na tom rozpracovával předlohy do úplných aranžmá. Ve styku s ním byl především zpěvák orchestru Karla Vlacha Arnošt Kavka, jehož pro jeho čtvrtinový rasově nečistý původ za čas také čekala internace - tentokrát už ne s tak tragickými důsledky. Tak se propašovávala aranžmá, která tvořila základ některých z nejúspěšnějších nahrávek orchestru Karla Vlacha: ať už dobových koncertních záležitostí, jako byla dvoustranná směs Cikánka po dvaceti letech, nebo velká směs ze skladeb Rudolfa Frimla, ale také swingovek, které patřily k nejslavnějším ve Vlachově repertoáru: Hm-hm nebo Doktor Swing s Arnoštem Kavkou a sestrami Allanovými, Běhounkovy Vteřiny v Loydu, Moravcovo Čekání, nebo zahraniční O sole mio a Či-ri-bi-ri-bin.
Podle údajů, konfrontovaných se záznamy Židovského muzea v Praze, došlo k transportu Fritze Weisse a jeho otce z Terezína do Osvětimi 28. 9. 1944, přesně v den jeho dvacátých pátých narozenin.
Reedice nahrávek orchestru Emila Ludvíka, který byl Weissovým působištěm před jeho odchodem do Terezína, vyplňuje citelnou mezeru v seznamu dnes dostupných nahrávek našeho swingu. Poměrně hojně vycházely v reedicích válečné i poválečné nahrávky orchestru Karla Vlacha, často i s Weissovými nejlepšími aranžmá; jeho jméno tu většinou nebylo uváděno. V nedávné době vyšel i výběr z nahrávek ranně poválečného orchestru Ladislava Habarta, v němž pokračovala dráha ludvíkovského zpěváka Václava Irmanova. Ale odkaz orchestru Emila Ludvíka nebyl dosud na CD zpřístupněn. A přitom měl právě tento orchestr krátkého trvání (1939-1943) ve válečných letech pečeť kultovního souboru zanícených fanoušků, pro něž tehdy Vlach představoval umírněnější pól. Na těchto snímcích nelze o přímé Weissově účasti mluvit; je však dobré, že tu figurují. Zachycují v nejvlastnější podobě prostředí improvizované hudby, v němž Fricek vyrůstal a jehož byl pro své kolegy vášnivým apoštolem. A navíc představují právě tu generaci improvizátorů, jejichž rané výkony v našich reedicích dosud chyběly - především klarinetistu a tenorsaxofonistu Václava Nováka, harmonikáře Petra Ledna, basistu Jana Hammera a bubeníka Mirka Vrbu, zatímco u piana se na těch nejpozoruhodnějších nahrávkách objevuje i Jiří Verberger.
Snímky velkého orchestru představují Weisse jako mistra aranžéra, který dokonale ovládal swingovou dikci i syntax. Každá fráze pro kteroukoliv sekci i pro sólistu svědčí o tom, že swingové cítění měl hluboko pod kůží - od fanfárovitých nebo naopak sólistických vstupů s výraznou hlavou přes pasáže jednotlivých sekcí, nazkoušených většinou často pod jeho osobním dohledem. Swingová frazeologie byla tehdy mezi zasvěcenci společným vlastnictvím, takže nevadí, ozve-li se v Ludvíkově Na programu máme swing hlavní motiv In the Mood nebo objeví-li se, v menším měřítku, podobné reminiscence i ve Weissových aranžmá dalších skladeb. Dokumentární hodnotu má srovnání Ludvíkovy nahrávky slavného Star Dustu s pozdější Vlachovou znělkou. Ve Weissově aranžmá není ještě ani stopa pozdějšího glennmillerovského ideálu: goodmanovský swing tu byl ostře frázovaný, provokující, s mladickou drzostí.
Nejcennější na tomto souboru je právě jeho mladé nadšení. Ruského běžence Václava Irmanova nechávali později Karel Vlach i Ladislav Habart zpívat raději anglicky: jeho finská angličtina (neboť tam se tomuto jazyku naučil) zněla u nás autenticky a lépe než čeština, v níž byl nezvyklý akcent přece jen slyšet. Ludvíkovcům to nevadilo: společné oddání swingu pro ně bylo důležitější, než drobnosti v české dikci. Zdena Vincíková nebyla Inka Zemánková, dívka k rytmu zrozená, ale byla to zpěvačka výrazného typu a navíc termínově volná a schopná přijít na pozvání orchestru, který žil z ruky do úst.
Album, které vydalo Židovské muzeum, plní dvojí úkol: zaplnit mezeru v dokumentaci našeho válečného swingu a současně připomenout životní práci Fritze Weisse, muzikanta a aranžéra z doby, kdy Češi, Němci a Židé tvořili v Praze jedinou společnou komunitu. A přitom nám nabízí přes hodinu příjemné muziky k poslechu, která vznikala zhruba o šedesát let před tím, než její záznam dnes zasuneme do našeho přehrávače. Frickovi Weissovi se o něčem takovém v jeho terezínských snech mohlo stěží zdát. |
