`
| Popis |
Formát: 2x Audio CD, Kompilace
Žánr: Pop
Styl: Chanson
Země: Belgie
Jacques Brel přišel na svět 8. dubna 1929 v Bruselské čtvrti Schaerbeek. Rodiče byli původem Vlámové, ale doma hovořili francouzsky a Jacques si tento jazyk zamiloval na celý život. Svým synům, Jacquesovi a Pierrovi, zajistili Brelovi klasické vzdělání i katolickou výchovu. Jacques měl v seznamu školních předmětů i řečtinu, latinu a obchodní právo, propadal ale ve všem kromě zmíněné francouzštiny. Miloval recitaci, zajímal se o amatérské divadlo a od mládí zkoušel psát básně, které posléze zhudebňoval.
Během hospodářské krize ve 30. letech přišla rodina o většinu svého majetku a jeho otec založil továrnu na kartony, kterou si hodlal zajistit živobytí a svým dětem budoucnost. Z Jacquese ale vyrostl zasněný mladík, který nejraději ze všeho předváděl po barech a s doprovodem kytary své básně a o podnikání nejevil žádný zájem. V roce 1951, tedy ve 22 letech, se oženil s Thérèse Michielsen, řečenou „Miche", a koncem téhož roku se jim narodila dcera Chantal.
V téže době začal se svými písněmi vystupovat po bruselských kabaretech. I přes odpor rodiny vydal v roce 1953 svůj první singl "La Foire/Il y a". Krátce poté své blízké opustil a vydal se na pozvání hledače talentů a ředitele pařížského kabaretu Les Trois Baudets, Jacquese Canettiho, do Paříže. Mezitím k jeho prvorozené přibyla druhá dcera France a později Isabelle. Rodina žila i nadále v Belgii a Brel pracoval v Paříži. V roce 1954 vydal své první album Grand Jacques. Postupně přicházely první úspěchy a koncerty, publikum si teprve postupně zvykalo na Brelovy písně plné drsného sarkasmu, smutku i něhy.
Jejich mnohdy kruté texty se rychle dostávaly všemu na dřeň, vysmívaly se měšťáctví a povrchnosti, vypovídaly o osamění, pomíjivosti času a utkvělé myšlence na smrt. Skoro se zdá, jako by jej celý život provázelo jisté memento mori. „Útočím na vše, co mi překáží v rozletu, co mi brání ve štěstí. Přemýšlím o věcech, o kterých nikdo nechce mluvit, jako by všichni měli strach, že se dotknou otevřené rány..." Jacques Brel nebyl klasickým písničkářem, byl básníkem, který si uvědomil, že zhudebněním své poezie ji dokáže zprostředkovat mnohem širšímu publiku.
Po deseti letech strmě stoupající kariéry přestal Jacques Brel koncertovat a vstoupil do světa filmu, kterému se věnoval jako režisér, scénárista i jako herec. Spolupracoval např. s Linem Venturou (DOBRODRUŽSTVÍ JE DOBRODRUŽSTVÍ, DOTĚRNÝ CHLAP), Charlesem Dennerem (VRAHOVÉ POŘÁDKU), Bernardem Blierem (LES RISQUES DU MÉTIER, MŮJ STRÝC BENJAMIN) nebo Annie Girardot (LA BANDE À BONNOT).
V roce 1974 se o slovo přihlásila jeho toulavá krev i celkové vyčerpání, a on znovu vše opustil. „Žít sám je plán, který jednoho dne uskutečním," tvrdil už dříve, ale nikdo tomu nevěřil. „Nejedná se mi o úplnou samotu, spíš mi jde o to, žít v malém domku poblíž velkého města. Chci žít v ústraní, ale ne jako poustevník." Tentokrát ale domek za městem nestačil, Brel se rozhodl položit mezi sebe a svůj dosavadní život oceán. Vydal na na plachetnici na moře, které celý život miloval a usadil se na druhé straně Země – tichomořském ostrůvku Hiva Oa, kde začal dělat pilota aerotaxi a vozit místním obyvatelům poštu. V té době už měl rakovinu plic v pokročilém stadiu.
O tři roky později přijel nakrátko do Evropy a natočil své poslední album "Brel" (Les Marquises), kterého se během jednoho týdne prodalo přes milion kusů. Poté se opět vrátil na ostrov, jeho zdravotní stav se tam ale prudce zhoršil a musel být záhy přepraven zpět do Paříže, kde 9. října 1978 v necelých padesáti letech zemřel. Pochován byl na vlastní přání na Markézách ve Francouzské Polynésii vedle Paula Gauguina. |
