`
| Popis |
7. června 1998 (v den narozenin JN) vyšlo dlouho očekávané album Jaromíra Nohavici a jeho Kapely. Jak už název napovídá, přichází Jaromír Nohavica se svým produkčním týmem po velice úspěšném studiovém albu Divné století (dnes již téměř dvojitá platinová deska) se záznamem několika svých koncertů pořízených v závěru roku 1997.
Toto album zachycuje koncerty z prosince roku 1997, které se konaly v několika naprosto odlišných sálech - v pražském Lucerna Music Baru (s Hanou Hegerovou j.h.), v Kulturním domě Vltava v Českých Budějovicích a v sále Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Přeplněný rockový klub v Praze , klasický "kulturák" v Českých
Budějovicích a akusticky dokonalý sál určený k nahrávání živých koncertů v Bratislavě - tak rozdílná prostředí a přesto zní záznam jako jeden koncert. Oním jednotícím prvkem je Jaromír Nohavica, který zpívá v životní formě, a dále jeho Kapela, která se během celého turné skvěle sehrála. A samozřejmě také Nohavicovi diváci, jejichž sociální skladba se za jediný rok značně proměnila. Kromě skalních folkových fanoušků začali na Nohavicu chodit i diváci, které zajímá spíš kvalitní populární hudba, šanson a rock.
Jaromír Nohavica se během jediné sezóny zařadil po bok takové veličiny naši populární hudby, jakou je bezesporu Hana Hegerová. Již v březnu 1997 to byla právě ona, kdo předával Nohavicovi Českou Gramy za nejlepší album roku 1996. V srpnu téhož roku s ním Hana Hegerová vystoupila na nádvoří zámku v Telči, kde poprvé zazněl jejich duet "Stará píseň" otextovaný Nohavicou právě pro tuto příležitost. A konečně v prosinci 1997, za přítomnosti kamer České televize, vystoupila Hana Hegerová jako host Jaromíra Nohavici v pražském Lucerna Music Baru.
Album obsahuje 23 písní, z nichž čtyři byly do té doby nevydané (Jdou po mně jdou, Fotbal, Cukrářská bossanova, Polámaný anděl touhy). Většinu písní aranžoval Vít Sázavský. Právě na jeho příkladě se potvrzuje známá pravda, že písničky které obstály v jednoduchém podáni svého autora (kytara a zpěv), získaly novými aranžemi pro Kapelu také novou kvalitu.
Toto album není pouze záznamem koncertu a výběrem toho nejlepšího, co Nohavica napsal. Kromě čtyř do té doby nevydaných skladeb uslyšíte i dalších 19 kvalitativně nových hitů. Písně, které již stačily zlidovět (Když mě brali za vojáka, Bláznivá Markéta, Darmoděj, Až mě zítra ráno v pět a další) zní na tomto albu zcela nově. Kapela hraje neuvěřitelně barevně a pestře. Na pódiu se střídá klasické komorní trio, jazzová skupina, folkový trojhlas, rockový nářez a hospodská heligonka. Žádný postup se neopakuje a každá píseň vás něčím překvapí.
Členy Kapely jsou většinou ostřílení a známí hudebníci. Kromě již jmenovaného aranžéra a kapelnlka Víta Sázavského (basová kytara, housle, kytara a zpěv) se v Kapele objevuji další dva členové legendární skupiny Nerez - Zdeněk Vřešťál (kytara, zpěv, producent posledních čtyř Nohavicových alb) a Pavel Plánka (bicí, mj. hrál v projektech Shalomu, Lucie a J. Ledeckého, současný spoluhráč D. Hůlky, muzikál Dracula aj.). Na trombón a klávesy hraje v Kapele Filip Jelínek - vnuk slavného semaforského Jiřího Jelínka a člen skupin Sexy Dancers a JAR. Vladislava Hořovská hraje v Kapele na housle a zpívá - stejně jako Petra Pukovcová, která hraje na hoboj a šalmaj.
Jaromír Nohavica hraje kromě klasické akustické kytary i na ruskou sedmistrunnou kytaru, kterou specielně pro něj postavila jihlavská kytarová dílna MN. Poprvé zde hraje Nohavica i na "placatou" kytaru - nefalšovanou elektrickou kytaru značky Godin. Neslýchaná je i Jaromírova technika hry na heligonku - tahací harmoniku, která se v rodině Nohaviců předává už po několik generaci z otce na syna.
Album natočil a smíchal stejný tým, který se podílel na výrobě Divného století: hudení režisér Vít Sázavský a zvukový režisér Ing. Miroslav Klus. Producentem alba je opět Zdeněk Vřešťál. Autorem grafického návrhu obalu je Aleš Najbrt a skvělé fotografie z celého turné jsou dílem Jana Šilpocha.
|
