`
| Popis |
Formát: Audio CD
Žánr: Divadelní hra
Autor: Lenka Procházková
Scénař: Jan Procházka
Rozhlasová úprava a režie: Michal Bureš
Hrají: Igor Bareš (Ludvík), Ivana Plíhalová (Anna), Petr Jarčevský a Jaroslav Krejčí
Stopáž: 41:57
Příběh o ochromujícím strachu a lámání charakterů. Rozhlasová verze divadelní hry Lenky Procházkové podle scénáře Jana Procházky ke slavnému trezorovému filmu Ucho.
Ludvík a Anna, dva manželé opouštějící Olomouc, chtějí začít nový život, a proto se stěhují do vládní vily v Praze. Ač nabídka původně vypadá lákavě, ukazuje se, že se jedná o unáhlené rozhodnutí. Život v luxusu je jedna věc, daň za něj ale může být obrovská. Správně jste poznali, že se jedná o stručný nástin příběhu, který zná leckterý filmový divák pod názvem Ucho. Divadelní verze dostala v roce 2011 rozhlasovou podobu a v roce 2012 se dostala na CD společnosti Radioservis.
Filmový scénář svého otce Jana upravila Lenka Procházková pro divadelní prostor a hra se pak hrála v Moravském divadle Olomouc. Režijně se pod dílem podepsal Michal Bureš. Ten se ji rozhodl převést též do rozhlasové podoby, svou premiéru mělo Ucho v únoru 2011. O rok později se do rukou posluchačů dostalo CD společnosti Radioservis s nahrávkou této hry.
Není člověka, který by neznal trezorový film UCHO. Nezapomenutelně se pod role Ludvíka a Anny podepsali Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Film Jana Procházky režíroval Karel Kachyňa. Titul z roku 1970 patřil k zapovězeným titulům, premiéru měl v českých kinech až v roce 1990. Komorní psychologické drama s prvky satiry, grotesky i kriminálního filmu se dočkalo i divadelní a rozhlasové adaptace. Snese srovnání s filmovou předlohou?
Do hlavních rolí byli obsazeni mistři mluveného slova - Igor Bareš a Ivana Plíhalová, v drobných úlohách se představí Petr Jarčevský a Jaroslav Krejčí. Příběh o ochromujícím strachu a lámání charakterů dostává nový rozměr. Verze olomoucké inscenace vznikla na sklonku roku 2010, v únoru následujícího roku se dočkala rozhlasové premiéry. Rozhlas zejména pracuje s posluchačovou fantazií. Umocnit zážitek přes rozhlasové vlny se týmu podařilo.
Samotný příběh není třeba podrobněji popisovat, hlavní myšlenka a osa příběhu zůstávají zachovány. Rozhlasová úprava trezorového filmu UCHO se nenatáčela stejně jako klasické rozhlasové hry. Záznam totiž netradičně vznikal v improvizovaných kulisách, herci celou adaptaci skutečně odehráli. Energický přístup je na výsledku skutečně znát, dílo prostoupila dobová atmosféra.
Více než čtyřiceti minutové dílo odráží československou minulost, na niž by mnoho lidí rádo zapomnělo. Z počátku bezstarostný příchod domů pomalu spěje k dramatickému závěru plném nejistoty, což se projevu i na hlasech postav. „Hra o strachu a smíření“ vsází zejména na herecké výkony. Perličkou je role „Muže“, roli Lenka Procházková napsala přímo pro Petra Jarčevského, do jeho role jsou promítnuti příslušníci státní bezpečnosti. Pojetím komorní herecké divadlo skládá hold filmové klasice. Sama herečka Ivana Plíhalová několikrát řekla, že role Anny pro ni byla jednou z nejnáročnějších v její dosavadní kariéře.
Lenka Procházková pracovala na začátku své kariéry na psacím stroji svého otce, který zdědila po jeho nenadálé smrti. Úspěšnou rozhlasovou hru UCHO dle otcova scénáře charakterizuje jako „hru o postrašených strašidlech„. Agáta Pilátová se jí v Týdeníku rozhlas 12/2012 zeptala, proč je podle ní film působivý i po více než čtyřmi desetitetími: „Špehování je hodně starý vynález. Informace z „protivníkova“ tábora mívaly cenu zlata a špehové často riskovali krk. V totalitních režimech, kdy protivníkem se stávalo vlastní obyvatelstvo, počet donašečů rostl. Ti už neriskovali nic, snad jen pár facek někde ve tmě. Když se pak rozsvítilo, tvrdili, že k fízlování byli donuceni. Dnes už k donašečství netřeba lámat charaktery, technika je spolehlivá a bezejmenná. A právě tím působí tak nelidsky, nedá se uplatit ani dojmout. Dá se ale přelstít.“
Lenka Procházková k tématu dále uvádí: „V padesátých letech, kdy se děj Ucha odehrává, byla technika odposlechů v počátcích a jako každá nová zbraň mapovala své uplatnění. Kromě získávání informací byly odposlechy předmětem zastrašování nebo vydírání. Teprve o řadu let později se staly i součástí veřejné diskreditace. Otcův poslední film Ucho se tedy stal jakousi věštbou. Do kin byl uveden až po dvaceti letech. Myslím, že dnes, po dalších dvaceti letech, je ještě aktuálnější, protože naše životy jsou víc než dřív pod dohledem nelidských očí a uší, které monitorují každý náš pohyb a signál. Stávají se z nás morčata.“
„Vsuňte tedy stříbrný kotouček do přehrávače, zhasněte světlo a nechejte na sebe, jsouce ponořeni do tmy, působit sílu dramatu o strachu a smíření,“ zve Radioservis k poslechu této hry. |
